Recenze: Bo(u)rn to Run

Těžko soudit, zda je to normální chování dvounožců, nebo zda Mates trpí nějakou formou obsese. Každou chvíli se pro něco nadchne a mně i Elíkovi obrátí svět vzhůru nohama. Kupříkladu začátkem roku se Mates rozhodl, že opráší svůj gastronomický majstrštyk. Tunu špinavého nádobí bych mu odpustila (na rozdíl od Elika), ale absenci tuňáka, lososa, nebo alespoň toho kuřecího masa nikoliv. A co teprve ten uhelný smrad co nejde vyvětrat? Škoda mluvit.

Přes koronavirovou krizi utápěl všechen čas u televize s xboxovým ovladačem v ruce. To by samo o sobě asi nebyl problém. Jenže. Ta miska se sama nenaplní. Žejo. Anebo lekce na kytaru. Vznešená to myšlenka, kdyby však výsledkem nebyly jenom praskající struny. A zpěv, za který by se nemusel stydět kdejaký exorcista.

Posledním takovým výstřelkem byl nový pár bot, tílek a čelenek, jež se samou nedočkavostí klepou do módního pekla. Jo. Mates se rozhodl běhat. Ne, že by nemusel. Koneckonců, vánočního okrasného prstence se za půl roku nedokázal zbavit. Po prvních pár bězích, kdy se doploužil domů zpocený jako by právě zdolal Everest a funíc jako parní lokomotiva, jsem byla přesvědčena, že běžecký vercajk poletí do rohu. Stejně jako kytary, kola, andulky... Jenže on běhal (a smrděl) stále. Ba co víc, vždy, když přiběhl, smál se.

A to rozhodně není normální.

Kdo by se dobrovolně mučil tak zbytečně neefektivním pohybem, jakým běh bezpochyby je a ještě se u toho smál?

Musela jsem tomu přijít na kloub.

Odpověď ležela na nočním stolku. Jmenovala se Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla. Nenápadná obálka, kterou bral Mates několik dní noc co noc do rukou. K Eliščině smůle. Vydala jsem se tedy zjistit, co stojí za Matesovým pološílenstvím.

Zrozeni k běhu, nebo chcete-li údernější originál Born to Run, je autorovým příběhem hledání mýty opředeného severoamerického kmene Tarahumarů. Legendárních běžců v sandálech, kteří kam přijedou, tam zvítězí. Cesta k nim ale není jednoduchá, protože se před Bílými uzurpátory zdařile ukrývají v pláních Měděných hor. Naštěstí existuje neméně tajuplný Caball Blanco, samotář pouště, kdysi úspěšný ultramaratonec, který žije s Tarahumary ve vzájemném respektu a rovnováze. A je to právě šerif Blanco, který má sen zprostředkovat závod elitních amerických ultramaratonců spolu s jeho pouštními přáteli. A právě tento závod je nosnou narativní konstrukcí celé knihy.

Celé hledání kmene i organizace a průběh samotného závodu je protknuto mnoha podkapitolami. Spousta z nich se věnuje několika známým amerických ultramaratonů. McDougall se nebojí zacházet do detailů a čtenáře tak zasvěcuje do celé subkultury těch divnolidí, co běhají po horách. Dalším, neméně důležitým tématem, jež doplňuje základní narativ, je autorova argumentace proti modernímu způsobu běhu jakožto sportu - zejména pak běžecké obuvi. Na mnoha příkladech demonstruje archetypální argument proti velkým nadnárodním běžeckým korporacím v čele se zlodušským Nike. Tento argument by se dal rekonstruovat následovně:

P1: Lidé, co běhají v moderní běžecké obuvi trpí na zranění.

P2: Lidé, dříve běhající v obyčejných keckách trpěli na zranění méně.

P3: Hustokrutopříšní Tarahumarové v trepkách nejsou zranění nikdy.

Z: Běhej naboso a nebudeš zraněný. A Nike by se měl jít zahrabat.

Ano, je to právě tento minimalistický pohled na běh, který kniha Born to Run zpopularizovala. Stejně jako spoustu světových běžců (našince potěší zmínka o Emilovi Zátopkovi). Menší potíž je v tom, že McDougall některá fakta záměrně překrucuje, aby umocnil vlastní argumentaci. To apriori není špatně, hlavně přistupujeme-li ke knize jako k beletrii. Jen je důležité brát knihu jako pohádku o běhaní. Ne jako encyklopedické heslo.

Jak jsem si po dočtení zjistila, McDougall je americký novinář a cestovatel. A přesně takový je i jeho slohový projev. Jednoduchý a čtivý. Text plyne ladně jako Scott Jurek pouštní krajinou a literární kudrlinky si odpustil od cesty. Díky tomu má i vskutku tuctový děj spád a není problém knihu přelouskat za dvě noci. V čem ale Zrozeni k běhu bezesporu exceluje je motivace. Při popisu ranního slunce, zalévající svými paprsky pustou Arizonskou poušť jsem i já měla co dělat, abych nevyběhla. K misce. Přirozeně.

A to, myslím, je záměr celé knihy.

Takže v tomto směru dávám čtyři puchýře na běžeckých tlapkách z pěti.

P.S. Snad Mates zůstane u běhu. Tuhle něco říkal o bicích.