Přemýšlení není úplně činnost, ve které bych se nikterak vyžívala. Přeci jenom jsem tvor stvořený k ležení, roztomilému nicnedělání, opernímu mňoukání o třech a více oktávách a co je hlavní, neustálému rochňání se v mističkách. Jó, to je moje. A tuhle definici splňuji nad očekávání dobře.

Tak a dost, sykla jsem ráno po Matesovi, co sotva rozlepil oči. Jako mně je jasný, že v té flanelem povlečené posteli se spí jedna radost i na podzim. Ale co já? Zajímá to vůbec někoho v téhle zpropadené domácnosti? Pelíšek, sic pohodlný, leč nepříliš hřejivý. A teplota na teploměru pomaloučku polehoučku atakuje dvacítkové cifry. Situace se stává...

"Slyšela jsi to už," sykl na mě jako by se mi snažil sdělit pin k bankovnímu účtu Elona Muska, "kočky v Rusku prý mají vlastní televizní reality show!".

Je to už několik dní nazpátek, co rozrazil dveře Mates a zakřičel na celý byt: "Bože, brouku, já něco posral!". Pravděpodobně se snažil působit dojmem jakési teatrálnosti, jenže celé scéně chyběl jak um, tak především moment překvapení. Podobné emotivní výkřiky jsou na denním pořádku.