Puťkova zima
Tak a dost, sykla jsem ráno po Matesovi, co sotva rozlepil oči. Jako mně je jasný, že v té flanelem povlečené posteli se spí jedna radost i na podzim. Ale co já? Zajímá to vůbec někoho v téhle zpropadené domácnosti? Pelíšek, sic pohodlný, leč nepříliš hřejivý. A teplota na teploměru pomaloučku polehoučku atakuje dvacítkové cifry. Situace se stává neúnosnou. A ti dva, místo aby pootočili tím kouzelným knoflíkem termostatu oblékají jeden svetr za druhým. A já mňoukám jak na lesy, div si nevymňoukám plíce.
Reakce? Plná miska. Super, no.
Jako ne že by mi to nějak vadilo, nechápejte mne špatně. Ale zimní srst? Pfff, jsem snad nějaká pouliční laciná číča? To tak. Já chci teplo. Hned. Teď. A pořád.
Už jsem se na tu neschopnost nemohla nadále dívat a sama se jala iniciativy. Jen co jsem potrávila vydatnou dopolední svačinku, vydala jsem se vyzjistit situaci k nejinformovanějšímu a nejuslintanějšímu samojedovi v okolí - Danymu.
"Nazdar Dany," mňoukla jsem na pozdrav.
"Hele, hele, klídek, eskimáku, ti nějak otrnulo, ne? Abych ti drápkama zase nepočechrala hřívu.".
Dany si při vzpomínce na náš poslední taneček nenápadně otřel čenich tlapkou. "No, no, snad jsem tolik neřekl. Co to, že jsi taky vylezla ven? Už tě to doma s knížkama nebaví?".
"To mě asi nikdy bavit nepřestane. Jenomže. Ti dva bezbožní spolubydlící asi plánují výlet za severní pól. Jinak si to už nedovedu vysvětlit. Doma máme jednadvacet stupňů a oni ne a ne pustit topení. A víš co je nejhorší?".
Nechápavě pokynul hlavou.
"Dneska ráno bylo dokonce dvacet celých osm. A to je už na ohlášení za týrání zvířat!"
Sotva jsem to dořekla, Dany se rozchechtal na celé kolo. Co jiného jsem taky mohla čekat o psiska, který slintá v deseti stupních horkem jako jeho Pavlovovi předci nad rozsvícenou lampičkou.
"Ty asi moc často nesleduješ zprávy, co?," otázal se, jako by snad ani neznal dopředu odpověď.
"Zprávy? Pche, abych sledovala, jak se dvojnožci hádají, kdo na koho kdy práskal, a tak? Ne díky, radši knihu, jak říká klasik."
"Heh, tušil jsem to. Ale to se pak nesmíš divit, že nejsi v obraze," rozvášnil se s nově nabytým větrem v plachtách, "ona je tak trošku válka, víš. Na východě. U nás doma říkají, že nějaký Puťka chce znovu sjednotit bývalý totalitní stát. Jenže to ne každý chce. Tak se zabíjejí."
"Moment, moment, moment," zarazila jsem ho, než se samou nabubřelostí celý vznesl, "a co má společného ego nějakého, jak říkáš Puťky, s mými omrzlými tlapkami? Vždyť to je jako by Pablo Escobar ovlivňoval, kolik banánů se bude prodávat co já vím, v Brněnce.".
"No to je ono! Puťka má prý pod palcem kohoutky plynu do celý Evropy. A že prý je to součást jeho hybridní války, nebo tak něco. Že se nás snaží nechat zmrznout, říkají."
Možná jsem se chvíli vydržela tvářit zaujatě, ale soudě dle Danyho zlostného výrazu mi to dlouho nevydrželo.
"A co je mi do Puťky? Ať mu ti, který se snaží obsadit, vypráší kožich a k tomu přidají deset na holou, když se neumí chovat. A ať si svůj plyn strčí kam jen chce. Si ho vezmeme od někoho jiného. Co je na tom. Plynu na světě je. Stejně jako lidí."
"No... jako já tomu moc nerozumím," odmlčel se na chvíli Dany, "ale páníček říká, že nemáme od koho. Že prý nejsou ty roury, co by to od jiných dostali až k nám. Nebo tak něco."
"To mi jako vážně chceš namluvit, jak v jednadvacátém století, kde se diverzifikace skloňuje jako mantra, je možný, aby byl jediným dodavatelem celých států tak důležité komodity, jakou je plyn, nervově labilní diktátor disponující jadernými zbraněmi?".
V tu chvíli jsme se oba dva zarazili; vážně tohle právě pronesla kočka?
A vážně to dopustí člověk?
S Danym jsme raději konverzaci kvapně ukončili. Vzduchem se totiž začaly vznášet slova jako metaverzum, Kant, ale hlavně LGBT problematika akvarijních rybiček. Dany šel jako vždy štěkat na právě se rozsvěcující pouliční lampu a já šla domů. Raději. Obsadit deku a mňoukat. Mňoukat na Elišku, proč jsou lidi tak krátkozrací.