Ernestovo kladivo na literaturu

Přemýšlení není úplně činnost, ve které bych se nikterak vyžívala. Přeci jenom jsem tvor stvořený k ležení, roztomilému nicnedělání, opernímu mňoukání o třech a více oktávách a co je hlavní, neustálému rochňání se v mističkách. Jó, to je moje. A tuhle definici splňuji nad očekávání dobře.

A nikdo nemůže ani popel, protože jsem přece kočka. A Bůh to takhle celé chtěl. Tečka.

Na druhou stranu, jak řekl klasik, pokrok nezastavíš, a tak i já, tu a tam propadám některým těm lidským zlozvykům. Pravda, skutečnost, proč ti dvounozí neznabozi pijí zkvašené hrozny, aby mohli následující den proležet na gauči, je něco, co asi nikdy nepochopím. Jenže pak je tu ještě kouzlo internetových nákupů. A to je jiná.

Od té doby, co Matěj pořídil čtečku knížek a současně nechal na domácím noťasu přihlášenou platební kartu, už plně rozumím, proč je u nás obden kurýr s balíčkem pro Elišku. Možnost koupit si knižní novinku a o pár vteřin později se ponořit do zcela nových světů a příběhů, je pro mě podobné lákadlo jako rozsypaný cukr pro toxikomana - musíš to zkusit za každou cenu. I když víš, že to nebude úplně ono. Protože co kdyby náhodou.

Jádro pudla, tihle nové knižní novinky. Za poslední půl rok jsem jich přečetla již pěknou řádku. Do té doby jsem byla odkázaná na ustálené klasiky, jimiž se s oblibou Matěj obklopuje. A na rozdíl od nich, mi přijdou současné nové tituly jaksi jednoduché. A to nejenom formálně, ale i obsahově. Jako by se současní autoři báli čtenáři něco neříct. Tak mu raději všechno naservírují na stříbrném podnose. Samozřejmě, jeden by mohl namítnout, že problém tkví v mém výběru. Že prostě a jednoduše sahám vedle. A to samozřejmě může být pravda a ty skutečné skvosty mi mohou unikat. Na druhou stranu se cíleně snažím nacházet kvalitní uměleckou prózu, leč stále narážejíc na všechny ty Hartly a Coatesové.

Naštěstí tady máme ale celou plejádu klasiků, pod jejichž vadou se naše poličky prohýbají. A na jednom příkladu za všechny se pokusím moderní zjednodušování demonstrovat. A k tomu si nevezmu nikoho menšího, než samotného Ernesta Hemingwaye a jeho novelu Stařec a moře.

Ačkoliv se domnívám, že ani Hemingwaye, ani Starce a moře netřeba představovat, přeci jen, lidé jsou neuvěřitelně lenošní, takže ve zkratce a rychlosti. Ernest Hemingway byl americký autor, nositel Nobelovy ceny za literaturu, člen tzv. ztracené generace (tedy autoři reflektující své zkušenosti s první světovou válkou). Je podepsaný pod takovými klasikami jako Sbohem armádo, Komu zvoní hrana, či právě Stařec a moře. Za tu jen tak mimochodem dostal Pulitzera.

A o čem že tedy Stařec a moře je? De facto právě jenom o starci Santiagovi a o moři. Hlavní postavou novely je zkušený rybář Santiago, který se stejně jako po celý život vydává jednoho časného rána na své chatrné loďce na moře rybařit. Po nějakém čase se mu konečně zadaří, svede boj s velkým marlonem. Toho po několika dnech nakonec udolá. Vydává se zpátky o přístavu i s velkou rybou, která by pro něj znamenala měsíční výdělek. Jenže krev přiláká žraloky, které Santiagovu rybu roztrhají a on se vrací zpět pouze s torzem a hlavou. A zde příběh končí.

Na první dobrou se jedná o zcela triviální příběh, bez nějaké složité narativní struktury:

• Santiagovi se už osmdesát čtyři dní nedaří ulovit žádnou rybu.
• Jednoho dne se vydává na moře a rybu uloví.
• Rybu mu sežerou žraloci.
• Santiago je smolař.

Učebnicový výklad se suše spokojí s konstatováním, že Stařec a moře je Hemingwayovou metaforou pro boj člověka s přírodou, nad kterou nemůže zvítězit. To sice může pravda. Na druhou stranu Hemigway toho mezi řádky ukrývá mnohem více, než se na první dobrou může zdát.

Podíváme-li se na dílko blíže, můžeme najít minimálně dva další možné způsoby interpretace.

Tím prvním je diference mezi starým a novým světem. Nebojte, vysvětlím. Hemingway hned na několika místech zmiňuje jeden z možných důvodů, proč se Santiagovi nedaří po osmdesát čtyři dní ulovit žádnou rybu - neustále využívá starého vybavení a tradičních postupů lovu. Naproti tomu ostatní rybáři využívají nové metody; na moře se vydávají v motorových člunech, hojně využívají bójek a sítí a jsou v rybolovu úspěšní.

Tento kontrast mezi Santiagem reprezentujícím starý svět a novými rybáři, novým světem, autor umocňuje i k lingvistickém přístupu k moři jako takovému: Santiago "Myslel na moře vždycky v ženském rodě, jako na la mar, jak mu lidé říkají ve španělštině, když je milují." Zatímco mladší "Mluvili o něm jako o nějakém soupeři nebo o zeměpisném názvu nebo dokonce jako o nepříteli. Ale stařec na tu vodní spoustu myslil vždycky jako na ženskou bytost, která člověku věnuje nebo odpírá velikou přízeň, a jestliže provádí divoké či zlomyslné kousky, je to jen proto, že nemůže jinak."

Současně s tím jde ruku v ruce Santiagovo rozhodnutí vydat se na širé moře dále než obvykle. Je si vědom rizika, ale konfrontován s úspěšnějšími mladšími rybáři je nucen takříkajíc překročit hranice. Velkolepý úlovek, o který vzápětí přijde, pak jako by bylo symbolem absurdity tohoto snažení.

Druhým motivem by mohlo být lidské odevzdání se osudu. Hemingway totiž skrze svého hlavního hrdinu již nemyslí na ženy, bouře či významné události. Na několika místech ve snech již jen rezignovaně vzpomíná na momenty plavby kolem afrických pláží. Vydává na širé moře, ale ne s úmyslem výdělku či zlepšení rybářského renomé, nýbrž z jakési životní setrvačnosti. Této interpretaci nahrává i samotný závěr novely, kdy rybář daruje hlavu největší doposud ulovené ryby svému mladému příteli.

"Snad jsem se neměl stát rybářem, pomyslel si. Ale k tomu jsem se narodil."

Santiago totiž se svým osudem nebojuje, nevzpírá se mu. Přijímá jej s pokorou, bez camusovské revolty. Tento až místy nihilistický postoj krystalizuje v konfrontaci s majestátní rybou. Santiago při vysilujícím boji prosí rybu, ať svůj vzdor vzdá; aby se nechala ulovit, nebo aby zabila Santiaga. A když už ji uloví, mluví k ní jako k příteli, kterému se omlouvá, a lituje jeho (potažmo i svůj) úděl.

Ve Starci i moři se toho dá najít ale mnohem více. Jen uvažme, samotné pojmenování hlavního hrdiny Santiago má jasné křesťanské reference stejně jako závěrečná scéna, kdy vysílený nese stožár na rameni stejně jako Ježíš svůj kříž. Ale explicitně není řečeno nic z výše uvedeného. Hemingway tyto motivy umně ukrývá mezi řádky a ukazuje je pouze v náznacích. Nechává na čtenáři, zda přistoupí na jeho hru. Ten může odmítnout a Starce a moře číst jako boj staříka s rybou (resp. přírodou). Tím se ale ochudí o to důležité, to ukryté pod povrchem.

To všechno na nějakých sto stranách. A teď to srovnej se šesti sty stranami Hartlových 15. roků lásky, v nichž popíše vztah dvojčat s nevlastním otcem. Super progres.

Právě tahle hra se čtenářem, narativ rozložený do vícero poloh, formální komplexnost a strukturovanost jako by ustoupila do pozadí ze strachu, aby to ten líny čtenář pochopil.

A to je, myslím, setsakramentská škoda. Ne?