Lízat rány

 Znáte to. To si jen tak lenošíte na parapetu, necháváte na sebe dopadat teplé jarní paprsky, trávíte vydatnou odpolední svačinku a oddáváte se tomu opojnému pocitu nicnedělání. Bezkonkurenčně nejpříjemnější a zdaleka i nejužitečnější forma žití, protože "kdo nic nedělá, ten taky nic nezkazí".

A to si jednou tak nicnedělám, předstírám neexistenci, skrývám se před světem, ale především před těmi dvěma. Ne snad proto, že bych je nějakým zvráceným způsobem neměla ráda, nýbrž kvůli mazlení. Je-li mazlení v nějaké normální míře, je to druhá nejlepší věc pod sluncem. Hned po mňamkách. Eliška se chce mazlit ale furt. Dvacetčtyřisedm. A čeho je moc, toho je příliš. Zaplať Pánbůh za Matese. Ten se s Eliškou mazlí rád, ačkoliv přitom směrem ku mně hází ublížené pohledy. Ale co, když si ze mě může dělat kulomet, jen ať trpí. A to o sobě říká, kdoví jaký není pacifista. Alibista jeden.

"Do prdele, kurva drát, já se na to můžu...," pročíslo páteční pohodu jako blesk z čistého nebe hlasité Matesovo nadávání z kuchyně. To samo o sobě není nic ojedinělého. Koneckonců, když je zrovna tenhle člověk v kuchyni, jsou obdobná zvolání na denním pořádku a volena s kadencí automatické zbraně. I tak mi to nedalo a raději se šla podívat, co spálil. To kdyby náhodou rozsypal pytlík s dobrůtkami.

Stál u kuchyňské linky, ohnutý do pravého úhle a na celou Moravu vykřikoval samé sprosťárny. Celou dobu se držel za palec, který kapkami krve ušpinil kuchyňskou linku. No Bóže, to je povyku pro trochu krve, pomyslela jsem si. Prostě se říznul, ale nadělá okolo toho jako malé kotě. Kdybych mňoukala po každém nevydařeném dopadu, nedělala bych nic jiného. Vždyť se zase tak moc nestalo. Večer se na ráně utvoří strup a do týdne nebude po nehodě ani památky. Amatér. Ten toho nadělá. Místo toho, aby byl rád, čeho všeho je nejenom lidské tělo schopno, propadá existenční beznaději. Kdyby alespoň naplnil misku, když už máme doma divadlo a na pořadu dne je absurdní drama.

Však je to de facto zázrak, tohle sebehojení. Kolikrát jsem už byla svědkem jak se ti dva popálili, pořezali, otloukli nebo odřeli. Pády, kopance, hody talířem o zeď, vrh knihou přes obývák, to všechno jsou oblíbené olympijské disciplíny mých dvou lidských soukmenovců. Nespočetněkrát se Mates pokoušel přemístit gauč nebo stůl palcem u nohy. A pokaždé to dobře dopadlo. Trocha nadávek a náplastí a je po problému. Žádná věda. Přitom se jedná o nesmírně složitý fyziologický proces; organismus v první fázi postižené místo očistí od všech nežádoucích složek. Poté vytvoří nové krevní cévy a ránu vyplní granulační tkáň v níž vznikají kolagenní vlákna (fibroblasty). A voilá, ranka je zacelená. Alespoň tak to tedy vysvětlovali na Dicovery Channelu. Případné medicínské nesrovnalosti adresujte jim.

Jen si to představme, jaké by to bylo, kdybychom mohli tuhle vlastnost předat i věcem. Třeba takovému autu. Začal by zlobit ekology zbožňovaný DPF filtr, kterému nebyla dopřána patřičná dávka regenerace. Stačilo by autíčko zaparkovat do vyhřívané garáže, přikrýt jej do chlupaté deky a dopřát mu kvalitní naftu s aditivy. A ten naleštěný černý lump by byl za víkend čiperný jako by právě vyjel z výrobní linky. Anebo takové ty roztomilé vázičky, co s oblibou praskají, když si s nimi hraji a ony náhodou spadnou na zem. Uložit všechny střípky do krabičky, pohádku na dobrou noc a ráno zase šup na stůl a do nich tulipány. Sice by mechanici a ti vyráběči váz pro Ikeu neměli co jíst, ale myšlenka je to dobrá. Ne že ne.

Výsledkem tohoto sebehojení je zbrusu nová kůže a jediným důkazem tohoto přírodního zázraku zbývá malá nepatrná jizvička. Ta je pak vzpomínkou. A tělo zase jakýmsi deníčkem. Deníčkem našich nepovedených eskapád, milostných vzplanutí nebo čelní konfrontací s nejlepším kamarádem. Vím, o čem mluvím. Sama mám takových vzpomínek plný kožíšek (ach, ty noční napínavé expedice za kocoury). Možná ta četnost, se kterou s tímhle zázrakem přicházíme do styku, má za následek jeho zevšednění. Už mu nevěnujeme takovou pozornost a bereme jej za samozřejmost.

Třeba Mourek od naproti, ten si líže rány den co den a nemá o sebehojení ani šajnu.

Přitom je to, obrazně řečeno, vnikání něčeho z ničeho. A to nejenom, že není možné, ale je to především fascinující. Stejně jako lidská ochota si těla dobrovolně ničit.

No, to jsem se tak trochu zamyslela. Mates už si stihl palec zalepit a mluví zase normálně. A co je hlavní, miska je plná. Tak zase mňau! A příště, až poteče krev, nezapomeňme: sebehojení je po čertech kůl.