Poprvé. Ve zverimexu

"Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?" zeptala se asi padesátiletá prodavačka ve zverimexu. Pravděpodobně mě měla za zloděje, když viděla nervózně přešlapovat potetovaný individuum na místě u regálu s kočičím krmivem.

"No vlastně ano. Prosím vás, jsou pro kočku lepší konzervy, kapsičky nebo granule?" otázal jsem se nesměle.

"To záleží, co má vaše kočička ráda," odvětila pohotově. Nicméně mě svou otázka vyvedla z té poslední špetky míry, co mi v danou chvíli zůstala. Co má kočička ráda? No pravděpodobně to, co já. Řízky, kuřecí směs nebo lupínky s mlékem. Minimálně nikdy neodmítla. Na druhou stranu jsem nějak podvědomě vytušil, že by paní prodavačka asi dostatečně neocenila můj prozatímní kočičí kulinářský servis.

"Asi spíš ty konzervy," vyloudil jsem ze sebe nevědouc, že na to mne nyní již výživová poradkyně pro kočky obdaruje půlhodinovou soukromou přednáškou o všemožných druzích, příchutích a nutričních hodnotách snad všech výrobců kočíčího krmiva ve střední Evropě. Zcela vyčerpán jsem v domnění brzkého odchodu vzal od každého druhu po plechovce, protože každé kočičce chutná něco trošku jiného.

Jako správný začínající chovatel jsem si to štrádoval k pokladně s košíkem plným konzerv s příchutí lososa, jehněčího, vepřového, hovězího, kuřecího, kapřího a taky s příchutí mysliveckého menu, to asi kdybych měl doma opravdového gurmána. V košíku nesměly chybět také pasta s probiotiky pro správné fungování trávicího traktu, lososové lupínky, šanta nebo antistresové granulky či difuzér pro zklidnění. Sebevědomí konečně přestalo klesat do záporných hodnot. Když se mi v tom zpoza zad ozvalo: "A ještě se zeptám; v čem kočička spí?".

"No, vlastně spí se mnou v posteli." Už když jsem dokončoval větu, věděl jsem, že je pozdě. Měla mě zaháčkového a já se nezmohl na odpor. Připadal jsem si jako raněná srnečka, co v dálce slyší výt smečku vlků.

Další dobrou půlhodinu mi zabralo naskládat pelíšek, škrabadlo, tunel na hraní, několik sad šidítek, mističku na suché jídlo, mističku na konzervičky, fontánku na pití, destičky na škrabání a dvě banánovky těch nejvybranějších delikates kočičího světa.

Nyní, po více než týdnu mé dobrodružné expedice se cítím býti kompetentní na menší zhodnocení. Měl jsem pravdu, má kočička je opravdu konzervová. Na druhou stranu, ani po týdnu jsem nedokázal dekódovat, který druh je tedy ten její oblíbený - žere všechny a k tomu všemu i úplně stejně. Pravda, myslivecké menu nesklidilo valné ovace. To ale dávám na vrub specifickému zápachu, který se linul celým bytem hned po otevření. Až jsem pojal podezření, zda není spíše z myslivce.

Co se týče designového pelíšku, co má dle barvitého popisu zajistit klidný spánek i útočiště pro mého čtyřnohého miláčka. Nejsem si úplně jistý, který spánek měl výrobce na mysli. Protože můj určitě ne. Vypadá sice hezky, ale to je asi tak všechno. Kočka o něj nezavadí pohledem a vesele pokračuje v přetváření mého obličeje na točnu mezi jednou a druhou stranou postele.

Paní prodavačka mi kladla na srdce, že se musím starat o střevní mikroflóru své utlačovatelky. Tak jsme poctivě dennodenně aplikovali speciální pastičku, i přes bolestivé škrábance na rukou. Paní by na nás jistojistě byla velmi pyšná. Jen se mohla zmínit, že si kočička čistí po pastičce žaludek tak, že veškerý jeho obsah vrátí zpátky. Ideálně na gauč nebo přesně na to místo vedle postele, kam si ráno s ještě zalepenýma očima stoupnu.

Antistresové granulky se nesetkaly moc s úspěchem, za to mně přišly vhod. Jsou teda dost suché, na druhou stranu, s vodou z fontánky se to dá. Stejně jako zklidňující difuzér, který mám už přes týden vražený v zásuvce u nočního stolku.

Pozn. Elvíry: Mates mě poprosil, zda bych nemohla publikovat tento příspěvek jako apel na jakékoliv prodavačky potřeb pro nás, domácí mazlíčky. Není sice bůhvíco, jenže já ty konzervičky fakt ráda.