Recenze: když strach nebudí nutně Strach

Venkovní teploty už polehoučku začínají atakovat třicítku, na keřích se poblázněné květy snaží dohnat letos zcela neexistující jaro a stromy zelenají rychleji než zapomenutá svačina v batohu. A především, pole žloutnou pod náporem Andrejova byznysu. Ten zcela určitě není střetem zájmu. Což o to, chápu, že Pospíchal není zrovna z levného kraje, ale ten žlutej sajrajt je fakt všude. Všude! Žlutý auta, kuchyňská linka nebo Elikovo oblečení mě nechávají ledově chladnou. Jenže miska plná toho žlutýho pylu už je fakt moc. A čeho je moc, toho je příliš, jak říká klasik. A Matěj.

Abych zchladila vášně, rozhodla jsem se navštívit internetová knihkupectví. Nechá-li jeden z mých doplňovačů misek a uklízečů záchodku platební kartu ledabyle na stole, pravděpodobnost nových knížek v Kindlu se rovná tomu, že zítra se ráno na horizontu zase objeví slunce.

Tentokrát jsem šla víceméně na jisto; celá natěšená jsem vložila do košíku Strach z pera slovenského autora Jozefa Kariky. Po zkušenostech s Trhlinou jsem ani nepochybovala o autorových literárních kvalitách. Plna zvědavosti, jak Karika s hororovým (mysteriózně trillerovým) žánrem začínal, jsem mazácky Strach zaplatila a hned poslala do čtečky.

Kulisami Strachu je, jak jinak, slovenský Ružomberok. A zejména pak úpatí hory Čebrať, kam se do rodného bytu vrací třicátník Jožo Karský. Ne snad proto, že by se mu zastesklo po mama hotelu. Jako mnoha dnešním "dobrovolným" starým mládencům a pseudoumělcům. Důvodem je vyhazov v práci a kopačky od partnerky. A tak se vrací do svého rodného města jako každý moderní mladý muž.

Nic není jako dřív, zpívá Malátný v Drobné paralele. Stejně tak si může zpívat Jožo poté, co se nastěhuje do bytu svých rodičů. Maminka je totiž už nějakou dobu po smrti a otec na tu svou čeká ve starobinci. Prázdný byt evokuje sice dějiště nespočtu možných kratochvílí, jenže v Ružomberku v té době teploty klesají k mínus třiceti stupňům Celsia. A venku se jen tak mimochodem začnou mezi paneláky objevovat vyvržení jeleni. A tu a tam zmizí nějaké to dítě. A aby toho nebylo (stejně jako spojky a) málo, shodou okolností se podobné události ve městě neodehrávají poprvé. Tady už Chinaski dohráli. Čtenář se tak očima hlavního hrdiny spolu se svými přáteli z dětství vydává vstříc dávným strachům a postupně objevuje dávné tajemství, jímž je Čebrať opředena.

V Trhlině Karika dokázal postupně a nenásilně vykreslit tíživou atmosféru, která dávala vyniknout postupné gradaci napětí, aby vyvrcholila v úzkostlivém, leč grandiózním finále. Ve Strachu tento později vybroušený recept na strach teprve načrtává; v první polovině je čtenář konfrontován s ústředním motivem, ale ne nenásilně jako tomu bylo v Trhlině (nevinný nález), nýbrž takříkajíc na sílu formou působivého entré hlavního záporáka. To samo o sobě není nic proti ničemu. Ale autor musel zákonitě tempo zvolnit, aby měl prostor pro exponování motivací a psychologie hlavních postav. A je to právě tohle pomalejší tempo, kdy Strach ztrácí dech - je totiž krátké a nejde do hloubky. Výsledkem je hlavní hrdina vrhající se bezhlavě vstříc dávnému nepříteli.

Dalším podstatným rozdílem mezi oběma díly je úhlavní činitel strachu. Zatímco okolí pohoří Tribeč fungovalo jako tajemná autonomní oblast, v níž si prostor i čas hrají s nebohými aktéry na kočku a myš (hmmm, myšička), ve Strachu je autor mnohem konkrétnější. A tady se budu opakovat: takto vykreslený hororový motiv není vůbec špatnou volbou. Koneckonců, mistr žánru King s oblibou postupně definuje hlavního strašáka se všemi těmi mytologiemi a serepetičkami okolo, aby mu mohl v závěru předhodit nic netušící hrdiny. A čtenář si u toho hororově pomlaskává. U Kariky ale tahle ingredience funguje právě naopak; čtenář se zajímá o to, kdo, co, kde, jak, a proč mu chutnají zrovna děti, nicméně odpovědí se mu nedostane. Je to jako s chilli. Když už ho do jídla dáte, tak pořádně. Aby bylo jasný, že je to chilli a ne beraní roh.

"Při psaní mi nešlo jen o dynamický příběh - chtěl jsem čtenářům naservírovat i pořádnou dávku strachu. Pokud jsem po dopsání kapitoly sám nespal u rozsvíceného světla, nebyl jsem spokojený. Naopak, když se mi podařilo sebe samého pořádně vyděsit, bral jsem to jako známku úspěchu," nechává nás nahlédnout do domácké kuchyně autor.

Z literárního hlediska se autor drží žurnalistického řemesla a nepouští se do žádných uměleckých excesů nebo nedej bože avantgardních vod. Text je správně čtivý a drží se jednoduché skladby, takže narativ nikterak nebrzdí. Karika ve svých působivých popisech krajiny dokazuje, že inkriminované místo dobře zná a čtenáři jej představuje s lehkostí sobě vlastní. Hojně využívané dialogy slouží primárně k charakteristice hlavních postav a jejich motivů. Vyprávění er-formou z pozice vševědoucího vypravěče není ničím překvapujícím, ale s láskou vzpomínám na du-formu z Trhliny.

V žádném případě nechci, aby někdo nabyl z výše zmíněného dojmu, že Strach považuji za špatnou knížku nebo horor. To ani náhodou. I přes mé výtky, které se týkají pár poznámek k formě nebo hlavní kompozici narativu, je Strach nadprůměrnou žánrovkou, co dokáže čtenáře (našince obzvlášť) oslovit. Je to sice Karikova strašidelná prvotina, ale už tady představuje svoje nesporné kvality. A rozhodně to není moje poslední kniha, kterou si od něj plánuji přečíst.

Za mě solidní tři ztracený děcka z pěti vyvržených jelenů. A nečti to, žejo.  

Strach, Jozef Karika

Argo, 2016