Recenze: poameričtění bohové

Horory a trillery, to je moje. To já ráda. Masíčko, tu a tam nějaké to poletující střívko, vzrůšo, nebo něco jako naháněčka po lese, to mi dělá dobře na křehké kočičí dušičce. Nicméně nic se nemá přehánět. Tak jsem se rozhodla, byť na chvíli, obměnit čtený repertoár a ponořila se do Amerických bohů od Neila Gaimana. A hola hop, hned v druhé kapitole požírá boží prostitutka svou nebohou americkou manažerskou oběť. Vagínou. Mňam.

S Neilem Gaimanem jsem se poprvé setkala, když jsme byli na vysoký. Nikdykde bylo naše první literární randíčko a musím se přiznat, že i přes veškeré literární kvality naše společné setkání nedopadlo úplně ideálně. Od té doby se naše cesty již vícekrát nepotkaly. Jak se říká, tehdy to nějak nefungovalo. Možná jsem byla tehdy ještě moc naivní a Gaiman až moc originální. Jasný, městská fantasy, postmoderna, satira, společenský nadhled a specifický Gaimanův rukopis , to všechno za ty roky od data vydání Amerických bohů dokázal Gaiman zúročit v nespočtu dalších knih. Ale jsou to právě díla Nikdykde a Američtí bohové, která se řadí k vrcholům žánru. A já byla zvědavá proč.

Příběh začíná propuštěním pana Stína z vězení a jeho poklidném navrácení do stereotypu každodenního života. Bohužel doma na něj čeká smutná zpráva: jeho milá zesnula. A co čert nechtěl, zrovna s penisem Stínova nejlepšího kamaráda v puse. Nezáviděníhodná situace, pomyslel si patrně i tajemný pan Středa. A tak nabídl Stínovi práci. Dělat mu společnost. A sem tam někoho bacit. V dané situaci není o čem. Stín se tak vydává na dobrodružnou metafyzickou cestu za poznáním světa kdesi tam jinde.

Pan Středa totiž není jenom tak ledajaký pán co se jmenuje jako den v týdnu, nýbrž i jeden z nejvyšších severských bohů Ódin. A jeho přáteli nejsou nikdy menší než starodávný polabský bůh negativního osudu Černobog, odvahu postrádající Horus nebo stará dobrá šprýmařka storuká Kálí. A mnoho dalších dávno zapomenutých božstev, bezcílně se potulujících americkou krajinou. Protože v Americe je tak nějak líp než jinde.

"Ježíš je tady hodně populární. Ale potkal jsem chlápka, který říkal, že ho viděl stopovat u silnice v Afghánistánu a nikdo mu nezastavil. Chápete? Všechno závisí na tom, kde jste."

Činitelem celého příběhu je ale nadcházející válka. Válka starých božstev, jež si původní přistěhovalci přivezli do nového světa a zapomněli na ně, s těmi novými. S bohy televize, rádia, dálnic či měst. A Stín se ocitá přesně uprostřed tohoto monumentálního střetu. Vyvstává ale otázka, kam tento boj spěje? Co činí boha bohem? Proč je pro všechny zúčastněné Stín důležitý? A, probůh, proč Stín souloží se svou polorozpadající se mrtvou snoubenkou? To všechno Gaiman zodpoví v dechberoucím grandiózním finále. K tomu ale čtenáře směřuje postupně, různými zákrutami, v nichž poodhaluje střípky imaginativního světa.

Je to právě tento souboj dvou archetypů božstev, starých a nových, co Gaimanovi poskytuje prostor pro mnohem komplexnější vrstevnatost narativu. Konfrontace konzervativních tradičních božstev s nadcházející novou generací lze chápat jako obří metaforu pro momentálně stále probíhající transformaci společenských hodnot. Opouštění svazujících tradic ve prospěch individuálních svobod. Přerod víry v pravdu ve stabilní internetové připojení, věrnosti v požitek. A to vše, prosím pěkně, popsané barvitým naturalistickým líčením. Třeba když internetový pubertální bůh znásilňuje starodávnou bohyni lásky. Třeba. A mnohem víc.

S tímto nepochybně hlubokým sdělením by se nejeden současný autor spokojil. Nikoliv však Gaiman. Na pozadí střetu starého s novým dává vyniknout (nejen americkým) klasickým klišé. Ty ale nepřebírá, neparoduje, ani nikterak nezesměšňuje. Naopak s nimi nadále pracuje; zdůrazňuje ikonické znaky a doplňuje svou osobitou symbolikou.

Například typický americký venkov: městečko s vlastní hospůdkou, podezíravou knihovnicí, tak trochu přitroublým policistou, kde si každý žije svůj americký sen. Zkrátka a jednoduše, nejtypičtější a nejnudnější stereotyp. Za tou pohodou a dobrotou se však skrývá století trvající krvavá obětní tradice, které se, byť nevědomky, účastní celé město. Symbolika jako víno!

K čemu ale mysteriózní svět, kdyby v něm nehráli prim barvití hrdinové? Proto nám Gaiman představí mamutí ansábl bohů, totemů či fetišů, stejně jako prachobyčejných zlodějíčků, byznysmenů nebo prostitutek. Vylíčit plejádu vedlejších postav je ale dvousečná zbraň: dává prostor rozeznít souběžně hrající vypravěčský koncert, stejně jako může skončit v ubíjejí, plytké rodinné sáze, kde jeden už nemá tušení, kdo spí s kým. Gaiman ale s postavami pracuje s lehkostí sobě vlastní a v několika větách dokáže vytvořit postavu, na níž čtenář jen tak nezapomene. Mnohdy pak z postav vyvstanou karikatury, nad nimiž čtenář jen překvapeně pozvedne obočí, ale které slouží jako další symbol v mozaice autorovy imaginace.

Hlavní housle hraje ale tandem Středa-Stín. Oba charaktery prochází vývojem a vztah mezi nimi funguje jako právě seřízené hodinky. Minulost, motivace i cíle jsou čtenáři odhalovány postupně a mnohdy v náznacích. Psychologie pak nabývá na uvěřitelnosti. Díky tomu není problém s nimi cítit sympatizovat, nebo je nesnášet jako otravného sousedovic hafana.

Literárně se Gaiman nebojí experimentování a mnohdy volí překvapivé slovní obraty. Ona už samotná hra s jazykem je pro autora signifikantní. Přeci jen samotná volba jmen hlavních postav mluví za své (nebo třeba duo agentů Kámen a Dřevo). Škoda jen, že autorův záměr trošku kazí překlad paní Vojtkové. Ta se rozhodla přeložit jména doslovně a pro českého čtenáře pak dvojznačnost některých slovních hříček ztrácí na významu. Ani to však neubírá na originalitě Gaimanova opusu.

Američtí bohové jsou tak ve své podstatě jedním z nejvýznamnějších postmoderních děl jedna dvacátého století. Proč?

Protože příběh není lineárně strukturován. Je vyprávěn pozvolna, z různých perspektiv i úhlu pohledu. Gaiman se ani v nejmenším nebojí narušit čtvrtou stěnu a promlouvat na přímo ke čtenáři.

Protože překračuje románovou formu. Nepracuje se čtenářem jako učitelka v mateřské školce. Vybízí jej k vlastní interpretaci, k vlastním rešerším, k vlastnímu potěšení. Předkládá mu stavebnici a na, hrej si.

Protože postavy nejsou černobílé. Stín je koneckonců vězeň odsouzený za násilný čin. Středa, jinak ikona severského pantheonu, má zalíbení v klínech mlaďoučkých recepčních. Anebo Stínova snoubenka, ta našla zalíbení v penisech ostatních mužů. I tak ale svého milého chrání až za hrob. Doslova.

Protože Gaiman zkrátka a jednoduše umí psát. Složitá souvětí na jedné straně, zkratkovitost na druhé. Slovotvorba, symbolika, dynamické dialogy, stejně jako nespočet sociálních i popkulturních odkazů jsou hlavním arzenálem Gaimanova literárního arzenálu. Arzenálu, který mu můžu drtivá většina současných brakových autorů závidět.

Američtí bohové jsou v mých očích jedním z umělecky nejvýraznějších literárních děl soudobé knižní produkce. Jasně, není to pomyslná jednohubka na dvě odpoledne, o které se natočí videorecenze na první dobrou. Ale to ani nemá být. Gaiman stvořil komplexní mysteriózní svět, v němž se moderní zhýčkaný čtenář ztratí. Pro ty odvážné však svět, ve kterém staré a nové splývají v jedno.

A to chce koule. A um. Za mě jasných pět vagínou pohlcených lidských obětí z pěti.

Tady není vo čem.