Recenze: Rituál jako pozvánka na lesní túru

Je až s podivem, že ještě v jednadvacátém století je možné něco jako zmizení. Jasně, my kočky to máme v tomhle mnohem snazší. Stačí obětovat jeden z našich devíti životů, seskočit pár pater a můžeme takříkajíc začít nanovo, ale u našich lidských společníků to tak jednoduché není. Nejen kvůli všudypřítomnému GPS signálu a neustále zapnuté lokalizaci, nýbrž i ten jeden život takový úprk po anglicku značně komplikuje. A je to právě motiv zmizení (nebo chcete-li ztracení se), který hraje prim hororového bestselleru anglického spisovatele Adama Nevilla (nar. 1969) Rituál. 

Dějištěm románového folk hororu jsou hluboké švédské lesy, kam se vydává na anticivilizační regenerační túru čtveřice hlavních protagonistů - Hutch, Dom, Phil a Luke. Tahle sebranka starých kamarádů, kdy každému už notně táhne na čtyřicet, má na krku nějakou tu ženskou nebo nedejbože dítě, se na divokém severu snaží stmelit léty narušené vztahy. Je otázkou, proč zrovna na tak Bohem zapomenutém místě, jakým severské lesy bezesporu jsou, a ne třeba v klubu, nebo na festivalu. Ale ruku na srdce, folk horor odehrávající se na Mighty Sounds zavání trochu moc postmodernou. Jen trochu.

Na druhou stranu právě prostředí člověkem nepolíbeného švédského hvozdu je ideálním pozadím pro napínavý děj o přežití. Nebyla by to přeci jen obyčejná kamarádská vycházka, aby se něco nepokazilo. A na té, kam nás Nevill zavadí, se pokazí snad všechno, co se pokazit může.

Ach, né! Dom si poranil nohu. Vezmeme to zkratkou tady přes ty hluboké lesy a ve městě si dáme dobrej steak a drink. Však máme moderní navigace. Ha, k čemu, když není signál. To zachrání kompas! Nope, dneska ne. Mapa? C´mon. A taky mrtvoly na stromech jsou taky úplně v pohodě. 

Starobylý les však není jenom glorifikací krásy a majestátnosti přírody, ale i místem, kde přežívají dávná tajemství. A právě s ním je ústřední čtveřice konfrontována a začíná tak boj. Střet přírody a civilizace, starého s moderním nebo víry s agnosticismem. Jo a taky boj o život. To jen tak mimochodem.

Rituál je rozdělen na dva velké celky. V první polovině Nevill exceluje v práci s tempem, popisem prostředí, ale i charakterů. Jeden příklad za všechny a snad nebudu nikterak spoilerovat, když prozradím, že hned v první kapitole jsme svědky toho, jak hlavní hrdinové najdou ostatky něčeho (nebo někoho?) naaranžovaného mezi stromy. Autor si nebere servítky a příběh začíná pěkně zostra a čtenáři nabízí barvité líčení zohaveného torza. Všude střeva, krev, tu a tam ruka, však to znáte. Klasická nedělní procházka. Hned v další kapitole tempo ale zklidní. Pozornost přesouvá zpátky k hlavním hrdinům a jejich reflexím hrůzného nálezu. Nevill se nebojí měnit formu vypravěče; některé sny jsou popisovány du-formou. Postavy díky tomu získají na hloubce a vztahy mezi nimi na rozměru; čtenář rozumí jejich pohnutkám a motivacím. Ale především rozumí jejich strachu. A co je nejzásadnější, bojí se s nimi. A o to přece v hororu jde, ne?

Bohužel, výše zmíněné platí jen a pouze pro první celek. V tom druhém se Nevill pouští na mnohem tenčí led a jako by nevěděl, kdy přestat, přidává na akci a přímočarosti. Zodpoví to, co by mělo zůstat nezodpovězené. Pracně budovaná atmosféra mizí jako pára nad hrncem a výsledkem je tuctové nah. Snaha šokovat zvítězila nad prací a soudností editora. Jo a jen tak pro zajímavost; tenhle příběhový zvrat je pozornému čtenáři prozrazen už v úvodu. V pasáži s poděkováním. Nemáte za to.

Když jsem četla Rituál od Adama Nevilla, mnohokrát jsem si vzpomněla na Karikovu Trhlinu. Ať už motivem ztracené čtveřice nesourodých charakterů, prostředím tajemného lesa, anebo žurnalistickou formou vyprávění či změnou vypravěče jako takového. Bohužel, Nevill, na rozdíl od Kariky, neunesl pokušení personifikovat ústředního hybatele děje. Tím moje hodnocení srazil o celé dva plátky šunky na výsledné dvě mističky light granulí z pěti.

Rituál, Adam Nevill

2020, Fobos

Edit: s klidným svědomím mohu doporučit filmovou adaptaci The Ritual (2017). Styčné plochy drží s knižní předlohou, ale především druhá polovina je zpracována mnohem citlivěji. Není to na Oskara, ale při čekání na dovoz pizzy dobrý. O jednu misku výše.