Recenze: smršť filozofických bludů

Je sotva pár dní do letního slunovratu, teploty zdárně atakují třicítky a zmrzlina s příchutí voňavého lososa ještě nikoho nenapadlo uvést na trh. Inu nebylo lepšího nápadu, než se zchladit mrazivým mysteriózním trillerem z pera všemi opěvovaného slovenského autora bestsellerů Jozefa Kariky. Sotva jsem vzala do pacek jeho dílko Smršť, s cukáním v koutcích jsem se rozvzpomněla na naříkající dvounohé chudáky z Trhliny nebo Strachu. To jsem ale ještě netušila, co se mi to vlastně dostalo do pacek.

V první řadě je nutné si ujasnit jednu věc: tvorbu Jozefa Kariky mám ráda. Jakože fakt. Osobně si myslím, že Karika jako jeden z mála přesahuje tuzemský literární rybníček. Sice v žánrovkách, ale co už. Nemusí pršet, stačí když kape, žejo. Nicméně to mi nebrání k jeho dílkům přistupovat kriticky. Ono totiž není nic hloupějšího než zbožně vynášet na piedestal cokoliv autor zplodí. To bychom nemuseli dělat taky nic jiného (kuk na fandy Kinga).

Smršť je v jádru komorní drama tří hlavních aktérů: hlavní postava účetního, jehož jméno si nepamatuji, jeho kamarádky záchranářky Niny a policisty Gaba. Děj se točí okolo tajemného úseku úpatí Slovenských Tater, konkrétně úseku Donovaly, kde tak trochu často dochází k dopravním nehodám. Nikdo jim nevěnuje pozornost. Tedy až do té doby, než úzkoprsý pan Fantozzi najde na odpočívadle palubní kameru, která zachytila podivnou autonehodu. I přes detailně popisovanou bojácnost ani chvíli neváhá a s neuvěřitelně protivným Gabem se společně rozhodnout přijít záhadným nehodám na kloub.

Hlavní příběhový zvrat přichází circa v polovině knihy, kdy jsou naši hlavní hrdinové konfrontováni tváří v tvář personifikaci přírodní síly, tajemné Větrnici (patrně slovenský ekvivalent naší Meluzíny). Druhá polovina knihy je věnována čistě jen reflexí hlavního hrdiny s traumatizující a těžko uvěřitelnou skutečností předešlých událostí.

Bohužel, ačkoliv se zdá, že jsem shrnutí hlavních dějových nosníků vzala takříkajíc hopem, nemůže být o nějaké zkratkovitosti řeč. Smršť toho totiž co do příběhu více skutečně nenabízí. To by samo o sobě nemuselo vůbec vadit. Koneckonců, třeba takový Kundera dokáže celý svůj postmoderní román postavit na popisu jednoho gesta. Jenže Karika není Kundera, což vyplouvá nejvíce na povrch v samotném závěru knihy.

"Ano, přísně vzato život sám o sobě nemá žádný smysl. Kdysi mě to hryzalo, vhánělo mě to do temného nihilismu. Jak jsem jenom byl hloupý. Vždyť proto a jenom proto si můžeš smysl libovolně vytvořit, sám ze sebe, já pro já. V tom je bezmezná prométheovská krása, lidská vznešenost."

Je to právě druhá, filozoficky pojatá část knihy, jíž je podřízen jinak velmi jednoduchý děj. Karika zde opouští načrtnuté hranice žánru a vydává se existenciální exkurz do rozjímání nad vlastním bytím. Tahle myšlenka vypadá sexy a neotřele. Aspoň na papíře. Což se o provedení ve Smršti říci nedá.

Karika si bez skrupulí bere na paškál největší myslitele dějin. Platónem počínaje, Wittgensteinem konče. Jejich mnohdy složité metafyzické systémy zasazuje do nových, autory jistojistě nezamýšlených, souvislostí. A z původně mysteriózního trilleru se stává pseudofilozofický traktát, za který by se nejeden konspirátor nemusel stydět. Sbírka smysl postrádajících cizích abstraktních pojmů možná může vytvářet dojem sečtelé noblesy. Bohužel ti, co jsou alespoň na středoškolské úrovni znalí dějin filozofie, velmi rychle odhalí, že Karika sází slovíčka jako bytí, esence nebo nihilismus za sebe asi stejně jako králíci bobky.

A to je největší problém, kterým Smršť trpí - Karika se pustil do sebou neprobádaných vod. A v nich se prachsprostě utopil. Své nejsilnější zbraně jako psychologie a vývoj postav, atmosféra, gradace napětí nebo popis přírody si ponechal asi do jiných, hodnotnějších, knih. Smršť vystavěl na vlastní interpretaci dějin filozofie. Nutno dodat, že s obdobnou interpretací by před středoškolskou komisí neprospěl.

Výsledkem je pak kniha, v níž se tři bezcharakterní panáci snaží tou nejvíce nelogickou cestou zcela bezdůvodně přijít na kloub zcela nezajímavé záhadě. Aby to celé mohl pan Fantozzi duškovsky zrelativizovat.

Na vypodložení postele dobrý. Asi.