Recenze: Trhlina, aneb když máš problém zamykat

"No jako nejedu tam, ani náhodou!" rozohnil se Mates jednoho čtvrtečního odpoledne zničehonic.

"Prosímtebe, ale vždyť je to blízko, pár hodinek cesty a bude to tam určitě boží. Užijeme si to, uvidíš," pokračovala v ofenzivě Elis bez známek, že by hodlala ve svém snažení přestat.

"Jo, je to sice blízko, ale taky se tam ztrácí lidi. A víš, co je na tom nejlepší? Že se nikdy nenajdou. Ne, víš, co je na tom ještě lepší?" zakřenil se, aby sám sobě přidal na důležitosti, "Je to všechno pravda! Všechno, co Karika píše o Tribeči v Trhlině, je pravda! Ptal jsem se na to holek z Partyzánského!"

"Ale no tak, nesmíš hned věřit všemu, co si přečteš a co ti navykládá kdejaká fuchtle. Pojď mě raději pomazlit," rozpřáhla bloncka ruce s žádostí o objetí. Věděl, že stejně nemá na výběr, tak se šel mazlit a svůj pokus o vzdor vzdal.

Asi tedy takhle. Mates nikdy nebyl žádným archetypem odvahy. Koneckonců, klíče nechával zásadně v zámku, a když jsem si o půlnoci dopřávala třetí porcičku večeře na chodbě, kontroloval mě s rozsvíceným mobilem v ruce. Jestli snad nejsou strašidlo, nebo co. Tahle paranoia dost možná pramení z jeho obliby v hororech. A je vcelku jedno, zda filmových, literárních, nebo gastronomických. Ono ruku na srdce, často je horor s ním i sdílet společnou domácnost. Ale o tom možná zase jindy.

O to zajímavější bylo, když se několikrát zmínil o knize Trhlina od slovenského autora Jozefa Kariky. Nešetřil superlativy a při poznámce, že se jedná o jeden z nejlepších mysteriózních hororů za posledních pár let, jsem měla jasno - Trhlinu si musím přečíst. Stačilo jenom počkat na vhodnou chvíli, sbalit Kindla do pelíšku a pustit se do toho.

O tvorbě slovenského autora Jozefa Kariky jsem toho moc neslyšela. Pravda, kocour zespoda mňoukal něco o nejlepším "tuzemském" současném autorovi trillerů, jenže ten mňouká i o tom, jak je lepší ke škrábání škrabadlo než gauč. Amatér. Pak mu něco věřte, že ano. Když jsem si ale po chvilce pátrání našla, kolika literárními cenami je Karika ověšen, napětí a natěšení ve mně vzrostlo. Sice se dnes dávají nálepky Bestseller, Magnesia Litera, apod., kdejaké slátanině, ale víte, co se říká, na každém šprochu, pravdy trochu.

Trhlina začíná netradičně. Totiž úvodem, kde autor, vystupujíc sám za sebe, popisuje, jak jej po vydání jeho knižní prvotiny Strach kontaktovat čtenář s tím, že by se s ním rád podělil o svůj příběh. Další kapitoly jsou koncipovány formou přepisu rozhovorů Kariky s Igorem, čerstvým absolventem vysoké školy.

Děj začíná podivuhodným nálezem starého trezoru v rozpadajícím se domě, který Igor vyklízí. Jeho obsahem jsou lékařské záznamy psychicky nemocného pacienta. Ten se začátkem století ztratil v legendami opředeném pohoří Tribeč v okolí slovenské Nitry. Když jej po několika dnech našli, trpěl amnézií, halucinacemi a bludy. A taky byl ošklivě zraněný, jen tak mimochodem. Igor, bloger, toužící po senzaci, příběh dávno zesnulého neznámého zveřejní. Článek má úspěch a tak se Igor rozhodne čtenářsky atraktivní téma takříkajíc podojit, jak jen lze. Dá dohromady seskupení čtyř nesourodých individualit, včetně sebe a své přítelkyně, a vydá se na túru do samotného srdce Tribeče. Čtenost je čtenost. A taková expedice na tajuplné místo, ta vydá na spoustu článků. Cink!

První výprava dopadne podle očekávání - zklamáním. Nic podivného se nestane. Igor, který se se už už viděl v blogerské síni slávy za své odhalení Tribečských zmizení, zorganizuje ještě jeden výšlap, tentokrát delší. A ten? Dopadne stejně jako předcházející. Dle očekávání. Všichni zemřou. Nebo jen někteří? Co když se vrátí a kniha končí oslavou v nádražní putice? A co když nic není tak, jak se na první pohled zdá? To vám neprozradím ani já, ani Jonathan Frakes z Věřte nevěřte.

Karika hned úvodu, ale ještě na několika dalších místech upozorňuje, že celá kniha Trhlina je přepisem skutečných rozhovorů mezi ním a mladíkem Igorem. Skutečnost, jestli je celý děj podle pravdy, pak nechává na čtenáři. Současně se však snaží autenticitu celého vyprávění umocnit nespočetnými odkazy na různé internetové články, rozhovory, aj.. Ty jsou mimochodem stále dostupné a není nezajímavé, že místo mezi Nitrou, Zlatými Moravci a Malými Uherci, je samo o sobě opředeno legendami.

Pro pamětníky a fandy žánru je zde na místě podotknout zjevná inspirace Záhadou Blair Witch. Tu Karika bez skrupulí přiznává a na několika místech se na popkulturní dílo výslovně odvolává. Za to palec hore.

Je to právě místo, kam autor svůj román situoval, které hraje v Trhlině prim. Žádní ničemové, příšery či nadpřirozené entity, ale pohoří samo je středobodem a zdrojem strachu Karikova díla. Tahle abstrakce doprovázená s lidskou bezmocností pak v čtenáři dokáže vzbuzovat úzkost, o což se marně pokouší valná většina současných hororových autorů.

A když už máme padoucha, totiž Tribeč, pak jej musí i Karika nějak literárně prodat. A díky formě rozhovoru se tak přímo nabízí reportážní forma vyprávění. Trhlina je tak de facto beletristickým dokumentem o mýtu pohoří. Text je tak díky volně mluvenému (je to přece přepis!) slohu velmi čtivý, má spád a daří se mu tak ve čtenáři poměrně snadno a efektně budovat napětí. Výjimkou nejsou ani často používané vulgarismy a moderní pubescentní slang, což umocňuje pocit uvěřitelnosti.

A tohle celé dohromady, světe div se, v Trhlině funguje. Funguje to jako horor. Trhlině se daří čtenáře ne znechutit, nýbrž vystrašit. A tím asi nejošemetnějším způsobem - strachem z neznáma. Výsledkem je Karikův koktejl stísněnosti, nejistoty a všeobjímající úzkosti, jež čtenáře pustí a jen tak nepustí. Anebo donutí, stejně jako Matěje, večer zamykat a nechávat klíče ve dveřích.

Za mě jedno veliké překvapení a nemůžu jinak než čtyři hovězí kapsičky z pěti.

P.S. ten konec, ten je mňaumózní!

Trhlina, Jozef Karika

2016, Argo