Recenze: Znamenitě Znamenitá mrtvola

Když přišla Eliška s tím, že se naše (resp. moje) domácnost přetransformuje na ryze vegetariánský skanzen, šly na mě osypky. Už jsem se rozhodovala, co všechno jí za tenhle rozum postrádající nápad znehodnotím takříkajíc po kočičinsku, až jsem si na konferenčním stolku všimla původce toho náhlého pomatení smyslů. Obálka mě zaujala na první dobrou - zatavený kus masa a u toho nákres lidského stehna.

"Ou! Konečně to někoho napadlo", problesklo mi hlavou. Na chvíli jsem odložila svůj ďábelský plán označkovat Eliščin batůžek a nenápadně nakoukla, jaké že ty argentinské recepty sepsala Agustina Bazterrica ve své kuchařce na (ne)štěstí. A musím hned na úvod konstatovat - je to absolutně boží.

Začneme tedy menším informačním okénkem: Znamenitá mrtvola (v originále Cadáverexquisito) je dystopickou novelou z pera argentinské spisovatelky Agustiny Bazterricy. Poprvé byla vydaná v roce 2017 a poté, co zvítězila v prestižní literární soutěži Clarín na sebe upoutala celosvětovou pozornost. A to nejenom díky své kontroverzní obálce. Uff, to by k té povinné omáčce okolo snad mohlo stačit. A teď k tomu nejdůležitějšímu. Ke knížce samotné.

Příběh je situován do nikterak specifikované budoucnosti. Lidstvo se potýká s tajemným virem, jejichž nositelem jsou primárně zvířata. Řešení je typicky lidské: vyhladit veškeré zvířecenstvo. Jenomže jak nahradit nenadálý výpadek hamburgerů, well done steaků, pečených bůčků, ale hlavně žabích stehýnek? Kanibalismem! No problem. Maso jako maso. Že ano.

Lidé jsou ale civilizovaní, samo sebou. Proto se vyřadí speciální kasta lidí, kteří jsou chováni coby speciální maso. Tedy lidé určení ke konzumaci. Tito lidé se rodí v chovných stanicích, kde jsou hygienicky kontrolováni, cejchováni a nakonec poraženi, aby uspokojili ten atomární zvířecí pud těch, co se narodili v lepší čas na lepším místě. Alespoň tak se to říká, ne?

Hlavním hrdinou je pracovník mrazíren na speciální maso Tejo. A je to právě Tejo, kdo rozhoduje, zda cejch prestižních mrazíren dostane ten či onen kus masa. O osudu hlavního protagonisty, ale i Velké změny, jak je nazývána virová nákaza se dozvídáme retrospektivně formou vzpomínek. Sledujeme jeho pohnutky, pramenící v daleké minulosti, stejně jako románek s jednou chovnou samicí. A tato příběhová romance je jediným hybatelem děje celé Znamenité mrtvoly.

Bazterrica ve své dystopii nadmíru využívá popisu. A to především systému kanibalistické společnosti. Barvité líčení procesu chovných stanic, transportů a především porážky chovných kusů speciálního masa se může leckomu zdát prvoplánové, ale ve své podstatě tak autorka umně podtrhuje skutečnou podstatu novely. Totiž pozice člověka ve společnosti stojící na rozcestí.

Gradace narativu se často dosahuje přímou řečí, tedy dialogem postav. Ale přímé řeči je ve Znamenité mrtvole jako šafránu, stejně jako vedlejších postav. A důvod je jednoduchý; statické pojetí děje, minimální vývoj postav a jejich psychologická sterilnost vyvolávají ve čtenáři úzkost z chladné, neosobní, nelidské vize budoucnosti.

Absenci jakýchkoliv emocí umocňuje i dvojice příběhových zvratů. Ty jsou strategicky umístěny do poloviny a na konec díla. Čtenáři jsou naservírovány zčistajasna a ač se může zdát, že jejich cílem je pouze šokovat, mají zdůraznit postupné pohlcování jednotlivce systémem, kterým od začátku pohrdá a snaží se od něj distancovat.

Znamenitá mrtvola se tak stává jakýmsi mementem na podobně laděná literární (vele)díla jako 1984, Stařec a moře či Cizinec. Nabízí čtenáři odpovědi na otázky v kulisách možná nestandardních, leč o to barvitějších (čti krvavější). A co je nejdůležitější, ponoukané odpovědi vyvolávají další, dost možná naléhavější otázky na společnost v níž žijeme teď a tady. Stejně jako na jednotlivce, kým jsme tady a teď.

"Ona si ho mlčky přeměří od hlavy k patě, jako by ho skenovala. Snaží se tvářit autoritativně, ale on jí ignoruje. Jako by nevěděla, co si s jeho lhostejností počít, zavede ho do sálu, kde ještě nikdy nebyl. V klecích jsou samice s dětmi. Zastaví se před klecí, kde leží samice, jež vypadá mrtvá, a asi dvou- či tříleté dítě usedavě pláče. Ona mu vysvětlí, že matku uspali, aby mohli studovat, jak dítě zareaguje."

Strohý vypravěčský styl, nadužívání osobních zájmen, místy až přehnaný naturalismus nebo takřka nulové tempo může spoustu čtenářů od Znamenité mrtvoly odradit. Je to ale autorčin záměr, jež mistrně dělá to, co dělat chce - nastavovat zrcadlo nám samým.

Za mě jednoznačně čtyři a půl člověčího brzlíku z pěti.

(Půl hvězdy za absenci jakéhokoliv kreativního argentinského receptu).