Přemýšlení není úplně činnost, ve které bych se nikterak vyžívala. Přeci jenom jsem tvor stvořený k ležení, roztomilému nicnedělání, opernímu mňoukání o třech a více oktávách a co je hlavní, neustálému rochňání se v mističkách. Jó, to je moje. A tuhle definici splňuji nad očekávání dobře.
Takhle, abych to všechno uvedla na pravou míru; pocházím z velkoměsta. Žádná buranská vesnická míca. Ani maloměšťácká puťka.
Tak aby bylo jasno; v naší (čti mojí) domácnosti se literatura YA (pro neznalé: literatura pro náctileté) vyskytuje zřídkakdy. A když už se tak stane, většinou ji přinese Mates se slovy, že má prý po čertech vytuněnou obálku. Sic je to v drtivé většině případů jediné pozitivum dané knihy, ale co už. Jako podložka všech těch...
Tak a dost, sykla jsem ráno po Matesovi, co sotva rozlepil oči. Jako mně je jasný, že v té flanelem povlečené posteli se spí jedna radost i na podzim. Ale co já? Zajímá to vůbec někoho v téhle zpropadené domácnosti? Pelíšek, sic pohodlný, leč nepříliš hřejivý. A teplota na teploměru pomaloučku polehoučku atakuje dvacítkové cifry. Situace se stává...
Když přišla Eliška s tím, že se naše (resp. moje) domácnost přetransformuje na ryze vegetariánský skanzen, šly na mě osypky. Už jsem se rozhodovala, co všechno jí za tenhle rozum postrádající nápad znehodnotím takříkajíc po kočičinsku, až jsem si na konferenčním stolku všimla původce toho náhlého pomatení smyslů. Obálka mě zaujala na první dobrou -...
Těžko soudit, zda je to normální chování dvounožců, nebo zda Mates trpí nějakou formou obsese. Každou chvíli se pro něco nadchne a mně i Elíkovi obrátí svět vzhůru nohama. Kupříkladu začátkem roku se Mates rozhodl, že opráší svůj gastronomický majstrštyk. Tunu špinavého nádobí bych mu odpustila (na rozdíl od Elika), ale absenci tuňáka, lososa, nebo...
Je sotva pár dní do letního slunovratu, teploty zdárně atakují třicítky a zmrzlina s příchutí voňavého lososa ještě nikoho nenapadlo uvést na trh. Inu nebylo lepšího nápadu, než se zchladit mrazivým mysteriózním trillerem z pera všemi opěvovaného slovenského autora bestsellerů Jozefa Kariky. Sotva jsem vzala do pacek jeho dílko Smršť, s cukáním v...
Horory a trillery, to je moje. To já ráda. Masíčko, tu a tam nějaké to poletující střívko, vzrůšo, nebo něco jako naháněčka po lese, to mi dělá dobře na křehké kočičí dušičce. Nicméně nic se nemá přehánět. Tak jsem se rozhodla, byť na chvíli, obměnit čtený repertoár a ponořila se do Amerických bohů od Neila Gaimana. A hola hop,...
"Slyšela jsi to už," sykl na mě jako by se mi snažil sdělit pin k bankovnímu účtu Elona Muska, "kočky v Rusku prý mají vlastní televizní reality show!".
Venkovní teploty už polehoučku začínají atakovat třicítku, na keřích se poblázněné květy snaží dohnat letos zcela neexistující jaro a stromy zelenají rychleji než zapomenutá svačina v batohu. A především, pole žloutnou pod náporem Andrejova byznysu. Ten zcela určitě není střetem zájmu. Což o to, chápu, že Pospíchal není zrovna z levného kraje, ale...
Je až s podivem, že ještě v jednadvacátém století je možné něco jako zmizení. Jasně, my kočky to máme v tomhle mnohem snazší. Stačí obětovat jeden z našich devíti životů, seskočit pár pater a můžeme takříkajíc začít nanovo, ale u našich lidských společníků to tak jednoduché není. Nejen kvůli všudypřítomnému GPS signálu a neustále zapnuté...
Znáte to. To si jen tak lenošíte na parapetu, necháváte na sebe dopadat teplé jarní paprsky, trávíte vydatnou odpolední svačinku a oddáváte se tomu opojnému pocitu nicnedělání. Bezkonkurenčně nejpříjemnější a zdaleka i nejužitečnější forma žití, protože "kdo nic nedělá, ten taky nic nezkazí".
"No jako nejedu tam, ani náhodou!" rozohnil se Mates jednoho čtvrtečního odpoledne zničehonic.
Byl pátek. Venku bylo sychravo a na okapy tu a tam zabubnovala zbloudilá dešťová kapka. Ideální atmosféra na to uvelebit se na ledabyle pohozené mikině a oddávat se slasti nicnedělání, mé bezkonkurenčně nejoblíbenější činnosti. Poetiku páteční odpoledne ale narušil, zcela nepřekvapivě, Mates. Vrazil do dveří, na gauč odhodil bundu a zmizel v...
Je to už několik dní nazpátek, co rozrazil dveře Mates a zakřičel na celý byt: "Bože, brouku, já něco posral!". Pravděpodobně se snažil působit dojmem jakési teatrálnosti, jenže celé scéně chyběl jak um, tak především moment překvapení. Podobné emotivní výkřiky jsou na denním pořádku.
"Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?" zeptala se asi padesátiletá prodavačka ve zverimexu. Pravděpodobně mě měla za zloděje, když viděla nervózně přešlapovat potetovaný individuum na místě u regálu s kočičím krmivem.
Čas od času si Mates nebo Elík domů přinese nějakou tu knížku. Těžko říct, jestli mají pocit, že jich máme v bytě málo nebo se snaží tvářit intelektuálně, což mimochodem ani jednomu dost dobře nejde. Ale budiž. Alespoň mám co číst, když už tu jednu hodinu nespím. Že ano.
